Pozdrav slovenským přátelům

25. marca. 2010 o 20:45 | Kategória: Zaujímavosti | Komentáre vypnuté na Pozdrav slovenským přátelům

Kamarádi, jako každý rok, tak i tento, si přípomínáte 14. března zřízení své samostatné a svobodné Slovenské republiky. Právem jste na toto datum hrdi, zrovna tak jako na celé období svého svobodného státu. Dovolte mi, abych i já, Čech „jako poleno“, se s vámi podělil o vaši radost a krátce, několika větami, připomněl, co tomuto historickému aktu předcházelo. Především ale upozorňuji, že slova zde o tomto datu v historickém kontextu pronesená, nejsou v Čechách obecně vítaná a jenom menší část historiků – ti, kteří mají nadhled nad věcí – sdílí podobné názory a přiklání se k jejich pravdivosti.

Po rozbití Rakouské podunajské monarchie v roce 1918, na němž vedle vítězných mocností měly zájem především zednářské a sionistické vládnoucí kruhy v tehdejších Spojených států a v Anglii, vznikly ve střední Evropě už předem projektované, protimonarchistické, malé státečky. Jedním z nich bylo i Československo, jež od svého vzniku stálo v krajním nepřátelství ke katolicismu a k Němcům. Značnou nevýhodou nového státu byla jeho národnostní heterogenita a s tím spojená jazyková různost. Aby vládnoucí kruhy v Praze měly ve státu slovanskou většinu – přes 30% v novém státě tvořili Němci v Sudetech – vytvořily teorii o jednom národě: národě Československém. Vytvořila se tak sice slovanská většina v Československu – jakýsi politický národ – ale na úkor toho menšího z nich, tedy Slováků. Slíbená autonomie v Pittsburské dohodě z května 1918 – američtí Slováci si totiž kladli tuto podmínku společného státu – se pod různými záminkami odkládala; na Slovensku pokračovala tvrdá Čechizace. Češi se dívali na Slovensko jako na jimi dobyté území, což byla částečně pravda: musely se totiž vojensky zatlačit maďarské jednotky za Dunaj, neboť si dělali zálusk na celé území Slovenska. Podle toho se ovšem Češi tak chovali: mnohde na vesnicích lidem zakazovali navštěvovat kostel, vysmívali se veřejně jejich víře otců a tradici, ponižovali důstojnost Slováků. Do škol přicházeli čeští učitelé, kteří vesměs měli v Čechách lecjaké maléry, rovněž tak bylo pravidlem zaměstnávat ve státní správě především Čechy, u četnictva například, v železniční dopravě apod. Nelze ale také nepřipomenout obrovské investice, s jejichž pomocí se na Slovensku budovala především infrastruktura, což se ovšem odehrávalo v rámci celostátního ekonomického boomu, na němž se rovněž svou tvořivou prací podíleli i Slováci. To všechno a mnohé jiné se dělo pod „požehnáním“ už tenkrát nezdravě glorifikovaného „tatíčka“ Masaryka (filosemity), prvního presidenta republiky. Jeho pravá ruka, ministr zahraničí E.Beneš (zednář + filosemita), v politice „jednoho národa“ pokračoval. Stát tvrdě mocensko administrativně zasahoval proti tzv. slovenským separatistům, jinak řečeno slovenským vlastencům – Hlinka, Tuka a jiní – kteří nechtěli nic jiného než přesně to, co kdysi dávno chtěli Češi na rakouských úřadech: svobodný národní rozvoj v rámci republiky.

Marné je bušení na vrata historie: kdo nechce slyšet – neslyší!

Pražská vláda měla podobný problém se svými německými spoluobčany žijícími povětšinou v Sudetech. I oni byli nespokojeni s pražskou vládní politikou, která v krvi utopila jejich přirozené právo na sebeurčení, upevňovala českou národní nadvládu a dávala státu centralistický charakter. Koncem třicátých let nastaly ony známé události, jež zrychlily tep času a přinesly Slovákům kýžené vítězství: svobodu ve svém vlastním státě! Slováci stáli před alternativou: buď nechat od dvou supů roztrhat svou zemi, anebo vyhlásit samostatnost. A tak 14. března 1939 pod vedením famózního předsedy tehdejší autonomní vlády Mons. Josefa Tisa, byl vyhlášen samostatný Slovenský stát. Později se stal Mons. J.Tiso jeho prvním presidentem.

Republika Československá přestala existovat; Sudety podle vyjádření Mnichovské dohody připadly německé Říši; později rovněž tak prostor Čechy a Morava. Pro český národ – na rozdíl od Slováků – to byla doba krutého ponížení a dokonalé prohry pražské národnostní politiky. Dalo se zabránit roztržení Českosloneska? Odpověď je zajisté spekulativní, a vzhledem k tehdejším neustále se stupňujícím požadavkům kancléře nacistické Říše Adolfa Hitlera, můžeme říci, že asi nikoliv. Přesto ale kdyby pražská vláda od samého vzniku Československa se chovala ve státě k menšinám otevřeně, aktivně a tedy mravně, nemuselo dojít k tak rychlému konci; a kdyby přece ano, my, Češi, bychom byli v této otázce mravně exkulpováni. Takhle lpí vina zániku Československa i na nás.

Ani po druhé světové válce se Češi v ničem nepoučili. Namísto zřízení správního uspořádání republiky například podle švýcarského vzoru, jenž by předpokládal zřízení několika zemí s přísnými jazykovými hranicemi a s jejich maximální subsidiaritou, přičemž střechové vládě v Praze by se přenechalo minimálně centrálních pravomocí -, Češi vyhnali na tři miliony svých německých spoluobčanů z jejich domovů. Československo se opět stalo unitárním státem, Slovensko podřízeno pražské vládě, Podkarpatskou Rus jsme museli přenechat vítězným Moskalům. Češi i Slováci byli na dlouhých čtyřicet let za živa pohřbeni v bolševickém táboře „míru a socialismu.“

Zdá se, že až v této „nové“ době pro naše národy nastaly nové časy; nelze ovšem říci, že časy lepší. Naše oba národy – Češi a Slováci – žijící ve vlastním domově jsou zase porobeny; tentokrát naším nepřítelem je nenasytný nadnárodní velkokapitál, ovládaný sionisty a zednáři, kteří škrtí národy a nechávají jim jen minimálně vzduchu k přežití.

Za svou samostatnost a svobodu je třeba neustále bojovat nikdy nekončící boj. K tomu, naši slovenští kamarádi, vám ze srdce přeju mnoho sil a odhodlání a v konečné fázi úspěch, a volám vaším kamarádským pozdravem – Na stráž!

Ladislav Malý
Zdroj: cz.aletermecia.info

Poznámka AM ČR: Uvedený článek vyjadřuje stanovisko autora. Redakce AM ČR nutně nesouhlasí se všemi výroky v textu uvedenými.


Entries a komentáre feeds.

%d blogerom sa páči toto: